Už bylo na čase

Tenhle blog vznikl před pěti lety a už byl čas na změnu. 

Nově mě najdete na www.blog.sarkapakostova.cz

Tak ahój a těším se na vás!

Jak jsem se zamilovala

Přála jsem si, abych si z kolegů v práci nevytvářela přátelé, když pak v té práci skončíte, bolí to stokrát víc.

Když mi před půl rokem v mejlu přistál email od Jirky, jestli nechci zkusit pracovat pro Expando, velké naděje jsem tomu nedávala. Pamatuji si jak jsem scrollovala jejich stránkou a nechápala, co bych v takové firmě dělala. Po pohovoru mě to celé pohltilo, Jirka to prostě umí. Od prvního dne jsem si byla jistá, že jsem tam kde mám být. 

Do práce jsme chodila s úsměvem a vždy se něco nového naučila, od rozdělování feedu pro klienta, vaření krupičky pro celej kancl, až po držení třech šanonu společně s nákupem v jedné ruce a mobilem u ucha v druhé ruce.  Zamilovala jsem si jednotlivé lidi, zamilovala jsem si chvíle, když kluci přišli ze schůzek a vyprávěli, zamilovala jsem si naše rituály v podobně čtení horoskopu před začátkem dne a páteční poslouchání retro hudby. Milovala jsem zvuk počítače, který říkal co se kdy prodalo, i když jsem se vždycky hrozně lekla. 

Po čase jsem kanclu začala říkat domov. 

Byla to neuvěřitelně bláznivá, krásná a velmi poučná půlroční párty, nikdy jsem nezažila to, co v Expandu. Pracovat s lidma, který miluju na projektu, kterýmu všichni věří. Každý den mě nabíjel obrovskou energií. Trávili jsme spolu 24 denně, 7 dní v týdnů a to do slova, bez přehánění. 

Teď se to všechno změní, ale ty lidi, ty mi snad zůstanou, protože tady jsem nezískala jen skvělé kolegy, ale hlavně přátelé.

Děkuju

Je čas zpomalit?

Stojím před zrcadlem a smejvám si poslední nánosy makeupu. Jsem unavená, celé tělo se mi chvěje a mám pořád ještě kocovinu z předešlýho dne. Musím si dát pauzu. Tohle už dál nevydržím. Dívám se na hodinky je přesně jedenáct večer, po třech týdnech snad nikdy nekončící jízdy, jsem doma před půlnocí. 

Za poslední měsíc se toho stalo tolik, že se mi to všechno slejvá do jednoho. Nikdy jsem nezažila tak intenzivní dny, jako právě tyhle. Někdy prostě máte kolem sebe zábavy tolik, že zapomenete taky odpočívat. 

Blížící se víkend sebou nese sliby o klidných večerech na gauči s knihou v ruce.
 Najednou je neděle chodím bosá po Praze ve tři ráno a v šest pak vítám Palmovku. jsem šťastná a hrozně unavená, jdu spát. Za dvě hodiny mi zvoní budík. 

Teď sedím si na gauči a vím, že dnes je ten den. Den kdy musím zpomalit. Mít přátelé je skvělá věc, ale někdy je to pekelně náročný.

A pak si uvědomíte co jste napsali a zjistíte, že konečně žijete. Díky.

Začněte být šťastní!

Znáte ty momenty, kdy jste nejšťastnější na světě? Tak tohle je ten moment. 

Zastavila jsem se a dívám se na ruku, kde je obmotán provázek s balónkem na druhém konci. Chce se mi brečet. Cítím jak jsem v ten moment šíleně šťastná. Podívám se před sebe, kde mám ty nejskvělejší lidi, které znám. 

Jsem tolik vděčná, že je mám.

Život se mi teď mění každým dnem, nestíhám si ani uvědomovat jak moc báječnej ho mám a kolik skvělých věcí mě v poslední době potkalo. Mám chuť to všecko vykřičet do světa. Někdy se trochu bojím, že to zakřiknu, ale vážně si to nechci nechat pro sebe. Mám práci, která mě baví, skvělej kolektiv, nádhernej byt, úžasnýho kluka a kolem sebe lidi, který bezmezně miluju. Do jednoho. Nikdy jsem nic takovýho nezažila.

Život je najednou nějak snazší, stačí ho jen nebrat tak vážně a radovat se z maličkostí. A taky se smát! Pěkně od srdce. Nikdy jsem se nesmála tak moc jak za poslední dobu a za to můžou všichni ty skvělý lidi, který kolem sebe teď mám. 

Život je někdy pěkná sviňa, ale jen když mu to dovolíte. Začněte se víc smát a víc si užívat, jde to. Vážně. 

A jestli nevíte jak na to, napište mi a já vás nakazím!  

Zase o změnách

To si  takhle jednou sedíte v Rígráčích a mluvíte o tom, jak byste nejradši zkusili a zažili úplně všechno a máte toho v hlavě tolik, že o tom ani nedokážete soustředěně psát na blog.

Chtěla bych vám povídat třeba o tom, jak se každej den nadchnu pro nový věci, jeden den vyrábím lapače snů a druhej den zase hledám buddhu na eBay. Jak si nemeju hlavu šamponem a už ani žitem, ale mejdlem. Jak jsem začala pít Manu a že zas začínám chodit na badminton. O tom jak s Jirkou máme web plnej hudby. A taky třeba o kávě a o copywritingovým světě. A tak jsem si řekla, že do toho prostě jdu.

Jenže tenhle blog je tak trochu spíš deníčkovej a asi ho tak chci i nechat. Je to taková moje vrbička. Tak jsme si vymyslela novej blog a třeba to bude blbost mít dva blogy a třeba taky ne, když já furt ráda něco zkoušim, vždyť mě znáte.

Tak čau TADY !