Pořád patříme k sobě

Vzpomínám, jako by to bylo včera nebo předevčírem. Byly jsme potrhlý holky, který držely při sobě, ať se dělo co se dělo, bylo nás 11. Říkaly jsme si “Bakteryje”. Tlachaly jsme o blbostech všedního dne a přišlo nám to hrozně důležitý. Jezdily jsme na tábory, na puťáky a milovaly jsme přepady. Vidět se totiž s klukama v noci, to bylo pro nás vzrušení největšího stupně. Občas jsme se pohádaly o tom jestli jsou lepší kluci od Ostřížů nebo od Třináctek. Byly jsme puberťačky. Jo i holky od skauta jsou úplně normálni. Rády zpívaj u ohně, kterej uměj občas i zapálit, perfektně si zorganizujou věci kolem sebe, orientujou se v mapě, hledaj kešky, jsou pečlivý, spontánní, bláznivý a do krosny si klidně do pěti minut sbalej celej svůj život. 

A pak se to nějak všechno ztratilo. Už jsme nechodily společně na schůzky, protože jsme každá měly tu svojí skupinku malých světlušek a nějaké z nás prostě odešly. Byla jsem jednou z nich. Čas plynul, občas se zastesklo a občas se zastesklo hodně. Sem tam jsme se potkávaly na plesech a připadalo nám to všechno jako včera. A pak přišlo do schránky oznámení, oznámení svatební. Mám pocit, že teprve v tuhle chvíli jsem dospěla. V životě nastane spousta chvil, kdy si myslíte, že teď jste už určitě dospělí, ale jaká je správná definice? Jak se pozná opravdový dospělí? Tady mě ale vážně zamrazilo a hrozně dojalo, už nejsme malé holky co si o klucích štěbetají, už každá máme toho svého a jednou přijde i chvíle, kdy se za něj provdáme. Těším se na chvíli kdy vstoupí do kostela, budu se snažit mít kamenný výraz nebo se usmívat, přitom budu mít co dělat, abych se nerozbrečela. Budeme to tak mít všechny, protože i když se dlouho nevidíme, pořád patříme k sobě.