31 července 2016

Začněte být šťastní!



Znáte ty momenty, kdy jste nejšťastnější na světě? Tak tohle je ten moment. 

Zastavila jsem se a dívám se na ruku, kde je obmotán provázek s balónkem na druhém konci. Chce se mi brečet. Cítím jak jsem v ten moment šíleně šťastná. Podívám se před sebe, kde mám ty nejskvělejší lidi, které znám. 

Jsem tolik vděčná, že je mám.

Život se mi teď mění každým dnem, nestíhám si ani uvědomovat jak moc báječnej ho mám a kolik skvělých věcí mě v poslední době potkalo. Mám chuť to všecko vykřičet do světa. Někdy se trochu bojím, že to zakřiknu, ale vážně si to nechci nechat pro sebe. Mám práci, která mě baví, skvělej kolektiv, nádhernej byt, úžasnýho kluka a kolem sebe lidi, který bezmezně miluju. Do jednoho. Nikdy jsem nic takovýho nezažila.
Život je najednou nějak snazší, stačí ho jen nebrat tak vážně a radovat se z maličkostí. A taky se smát! Pěkně od srdce. Nikdy jsem se nesmála tak moc jak za poslední dobu a za to můžou všichni ty skvělý lidi, který kolem sebe teď mám. 

Život je někdy pěkná sviňa, ale jen když mu to dovolíte. Začněte se víc smát a víc si užívat, jde to. Vážně. 


A jestli nevíte jak na to, napište mi a já vás nakazím!  


29 června 2016

Zase o změnách


To si  takhle jednou sedíte v Rígráčích a mluvíte o tom, jak byste nejradši zkusili a zažili úplně všechno a máte toho v hlavě tolik, že o tom ani nedokážete soustředěně psát na blog.
Chtěla bych vám povídat třeba o tom, jak se každej den nadchnu pro nový věci, jeden den vyrábím lapače snů a druhej den zase hledám buddhu na eBay. Jak si nemeju hlavu šamponem a už ani žitem, ale mejdlem. Jak jsem začala pít Manu a že zas začínám chodit na badminton. O tom jak s Jirkou máme web plnej hudby. A taky třeba o kávě a o copywritingovým světě. A tak jsem si řekla, že do toho prostě jdu.
Jenže tenhle blog je tak trochu spíš deníčkovej a asi ho tak chci i nechat. Je to taková moje vrbička. Tak jsme si vymyslela novej blog a třeba to bude blbost mít dva blogy a třeba taky ne, když já furt ráda něco zkoušim, vždyť mě znáte.

Tak čau TADY !


22 května 2016

Nezapomněli jste na něco?


Nezapomněli jste jaké to je být sámi se sebou?
Já trochu ano.

Vždycky, když se mě někdo zeptá jaké bylo moje nejkrásnější období, vždy jistě odpovídám: “ten půlrok v osmnácti mezi dvěma vztahy”. Nikdy mi, ale nedošlo proč to bylo tak moc báječné období.Byla jsem totiž sama. Nemusela jsem se ptát na to co ten druhý bude chtít, nemusela jsem se cítit provinile, když jsme šli někam kam on nechtěl, nemusela jsem u nákupu oblečení přemýšlet jestli se mu to bude líbit. Chodila jsem tam, kam se mi zachtělo. Myslela jsem si, že pokaždé když vstoupím do vztahu, tyhlety výhody prostě zmizí. Jenže až teď mi došlo, že to tak vůbec být nemusí. A víte kdy mi to došlo? No zase, když jsem byla sama. Tedy ne úplně. Na dva týdny se ze mě stala slaměná vdova a já mám teď spoustu času na to být jen sama. Ono je prostě občas potřeba být jen sám se sebou. Konečně můžete na chvilku vypnout, nechat myšlenky jen tak proudit a ono se tím mnohdy vyřeší tolik věcí a taky spoustu věcí pochopíte. 
Třeba to, že svobodnými můžeme být i ve vztahu.
Nelpěte tolik na partnerovi, ani on o to nestojí. Pokud v hlavě střádáte plán na úžasný víkend a přítel pak přijde s tím, že má jiné plány, nezlobte se na něj. Není to přeci jeho vinna. Pro příště mu to prostě úplně normálně řekněte, ať pak nejste zklamaný, když přijde na věc.
A až přijde zase ta chvíle, kdy můžete být jen sami se sebou, běžte na koncert na který by přítel nešel, ale vy po něm toužíte. Běžte do kina na pohádku pro děti, ani nevíte jak moc si u ni odpočnete. Vezměte si knihu a běžte si sednout do parku. Běžte se projít, zajděte do sekáče nebo na Letnou pozorovat skejťáky, jako to dělám já.


Ze začátku si možná budete cejtit trošku divně, ale nebojte, přejde to a pak si to prostě užijete!  



20 května 2016

Život je jedna velká jízda





Někdy se věci dějí tak rychle, že ani nevíte, že se dějí.
To se mi stalo v posledním měsíci, když si to všechno shrnu, říkám si, kdy se to všechno stalo?

Konec v jedné práci, hledání práce druhé, spousta emailů, telefonátů a osobních setkání. Nespočet nabídek práce a rozhodování se, jakým směrem se teď vrznu. Zůstanu tam kde jsem si jistá v kramflecích nebo se hnu a vystoupím z tý mojí pohodlný zóny? Rozhodnutí postavit se na vlastní nohy. Do toho neustále poslouchat KLÁRU. Ta mi vždycky zvedne náladu. Spousta hádek a usmiřování, protože jsem prostě nebyla ve své kůži. Nemoc. Nechuť cokoli měnit. Otrava se střídala s vlnama štěstí.
No a pak mi začali vrzat boty, podle babičkovských rad na Google to prý znamená přísun peněz! S úsměvem na rtech jsem si řekla, že se není čeho bát.
Koncert Marpo. Zamilování na první pohled.
Všechno dobrý. První práce v kapse, i když těžší než jsem si myslela. Tolik probrečených nocí, ale jedu dál. To dám. Druhá práce v kapse. Obklopila jsem se skvělejma lidma. Tady je to boží. Jsem tu správně. Rozhodnutí, že s kamarádem oprášíme náš starší projekt. Spousta kurzů, akcí, přednášek. O víkendech vrácení se za kávovar. Nákup knížek, který nestíhám číst. Objevení toho jak skvělý je mít ve sluchátkách podcasty. Poslouchání inspirativních rozhovorů a angličtiny nonstop. Zapsání se na živnosťák. Strach, vzrušení, pro mě velkej krok. Nikdy jsem se necítila jistější. Rozhodnutí, že se ze mě na měsíc stane minimalista, protože je třeba se zase stěhovat. Hledání bytu je teprve přede mnou a bude to zase jízda, jako vždycky.

Zvládnu to. Vím to.
Jsem mnohem silnější než před rokem, než před měsícem, než včera.



12 května 2016

Začít žít


@jirkastefl

Když jsem byla ještě základková, záviděla jsem ségře, jak moc už je dospělá, když chodí na střední a že si vlastně může začít dělat co chce, že nemá žádný pouta a může začít žít. Když jsem byla stejně stará jako ona, záviděla jsem ji, že teď pracuje a že teď už určitě může začít žít. Teď, když jsem zase stejně stará, vím, že začít žít můžu kdykoli.

Ono si furt lidi chtějí nechávat ten čas na “začít žít” někdy na později a myslej si, že čím víc ho odsouvaj tím víc ho pak budou jednou mít, jenže takhle to nefunguje, že jo?
Pojem začít žít, ale nemusí nutně znamenat dát výpověď v práci a odjet do Nepálu hledat vnitřní klid (to neznamená, že to zavrhuju, to je taky skvělej způsob, ale ne jedinej). Prostě se jen stačí hecnout a říct si co doopravdy chcem. Říct ne, napsat! Věděli jste, že ta stokrát omílaná rada “napište si to na papír” vážně funguje? Já to zjistila až nedávno. Když nad něčím přemýšlíte, je to fajn, ale dost možná s tím nikdy nikam nepohnete. Jakmile to ale napíšete, už pro to něco děláte, je to černý na bílým, vlastně už nejde ustoupit. Ono se do těch změn někdy moc nechce, co? Znamenalo by to totiž, vystoupit z toho svýho vyhřátýho hnízdečka a začít vážně kopat sám za sebe. Jenže ono to za to stojí.



Začněte dělat věci, po kterých toužíte, a doteď jste je neudělali, protože jste se báli.

Po malých krůčcích, jako já.
Jde to. No vážně.
Stačí jen začít žít.



Follow by Email