30 prosince 2015

Žižkov


A tak mám za sebou první noci na Žižkově. Sedím v okně a koukám na jednu z nejrušnějších ulic, na kterou mám ten nejlepší výhled. Chce se mi trochu plakat, ale víc se smát. Celé mi to přijde tak hrozně absurdní. Jako by tahle část Prahy měla dvě tváře, ve dne tu krásnou, bezchybnou, které nedokážete odolat a večer tu děsivou a špinavou, ze které by jste nejraději utekli.
Když na ulice Žižkova zasvítí slunce jsou vidět nádherný barvy domu a
ty starý balkóny vypadají tak pohádkově. Chcete se procházet uličkama,
dokud vás nohy nebolí. Jenže pak se setmí. Potkáte bezdomovce, feťáka, ženskou co hledá Andrewa a pak někoho, kdo se s vámi chce jen tak poprat asi jen proto, že jste zrovna nejbližší terč. Tolik strachu jsem dlouho nezažila. A nejhorší je, když nejde jen o vás. Máte strach a chcete toho člověka bránit, i když to nemá cenu. Protože nakonec stejně chrání on vás.
Když jsem si v Holešovicích zapomněla pepřák, nic se nestalo, tady ho
budu asi pořád svírat v rukách. Žižkov mě přivítal se vší parádou a tak to asi má být. Ale i přes to všechno to tady, bůh ví proč, začínám mít ráda.


1 komentář:

  1. Ahoj, blog jsem zanedbala až až, na instagramu tě však sleduju pořád. :) (Rony, Rony311, na facebooku Veronika Hanáková...) :D ... No vracím se s jinou přezdívkou a jiným blogem, uvidím, co z toho vzejde.
    Jak se ti za těch pár dní žije? Změnilo se něco? Je to hrozné, že se hned napoprvé stane tolik zlého, ale je fakt, že to člověka řádně obrní (a nebo vystraší úplně a obávám se, že by to byl můj případ :D).

    OdpovědětVymazat

Děkuji moc za všechny komentáře!

Follow by Email