Tak zase někdy.

A tak tu sedím v prázdným bytě a je mi zvláštně smutno. Pláču. Ale tak nějak cítím, že to takhle má být. Loučím se s minulostí, kterou už stejně neovlivním, i když bych spoustu věcí udělala jinak. Jenže, kdybych neudělala věci špatně, nepoznala bych díky nim lidi, který znám teď.

Díky těmhle situacím jsem mnohem silnější.

Je těžký si říkat, když jste na dně, že bude líp, ale bude to tak. Věřte mi. Zažila jsem to.

A důležitý je tohle všechno si uvědomit hlavně sami v sobě. Je to jen ve vaší hlavě.

Snědla jsem u toho sice dvě balení velký Nutelly, probrečela si několik stupidně romantických filmů, šla se vyřvat na Divokou Šárku a prožila si asi nejdepresivnější týden svého dosavadního života, ale uvědomila jsem si to.

A tak vařím poslední čaj v tomhle bytě. Heřmánkovej. A dávám si panáka rumu, protože on by si ho dal. Zapínám Marii Rottrovou, protože u ní se prostě brečí nejlíp. 
Jdu si stoupnout na balkon a loučím se s Orteňákem, bylo to tady krásný. Díky!